Daily Portrait III Metro Riders 14. 4. - 8. 5. 2014: Mobile Eyewear Recorder, 400 photos, over 1000 people. Performance, action art, google glass privacy effect. Na krabicce od bryli s vestavenou kamerou, kteryma to bylo zaznamenany, stoji: "Life, full of its brilliant moments, with this eyewear on, you will never let any single memorable scene sneak away from your life." Je to na zaklade dvou udalosti. Ta prvni se stala 19. 2. 2011. Vracel jsem se prvnim rannim metrem domu s prisernou nejvetsi kocovinou jakou jsem kdy mel. Potkal jsem v metru dabla a bojoval jsem s nim. Chtel abych skocil pod vlak, ale vyhral jsem a vysel jsem z metra a jel dal busem. Pak jsem nejaky cas nemohl jezdit metrem. V tom metru se mi tehdy taky ukazalo jak funguje svet, videl jsem vsechno tak ciste. Tehdy jsem tam v tom metru zemrel a znova se narodil. Muj zivot zacal znova ucil jsem se veci znova a ucim se dodnes. Hned po ty udalosti v metru jsem zacal delat prvni dil Daily Portrait, abych se z toho dostal. Pomohlo mi to. Vlastne Metro Riders patri spravne na prvni misto pred jednicku. Usil jsem si vlastni oblecek a spolu s temi brylemi, ve kterych je kamera, jsem vypadal jako tajny agent, jako alien, mozna taky trochu jako terorista. Chtel jsem tak podvedomne zrekonstruovat to moje setkani s dablem pred tremi roky. Proto na me lidi reagovali (nekteri) tak jako kdyby jim zivot mel skoncit, jako pri setkani s cizi entitou, je to v jejich vyrazu videt. Dalsi udalost se mi stala 17. 3. 2014, kdy jsem spolu s dalsima lidma vytahoval kluka co spadl do kolejiste, jenom par lidi pribehlo postupne na pomoc, ostatni jen koukali. Celkove je to z casti performance, akcni umeni. Zvlastni byl pocit ze se clovek s temi brylemi stal chodici kamerou, jako kdyby mel treti oko, opravdu velmi zvlastni pocit. Ty bryle jsou urceny pro sport- jizdu na motorce, seskok padakem, jizdu na lyzich atd. Jizda metrem je svym zpusobem taky adrenalinovy zazitek a Metro Riders jsou sportovci. Jizdu metrem lide chteji vetsinou vytesnit z hlavy, je pro ne neprijemna, je to neco co musi pretrpet. Boji se divat na ostatni. Boji se oslovit jeden druheho, mysli si ze v pristim vagonu potkaji nekoho dalsiho, ale tam se opakuje to same. Takhle jedou metrem cely zivot. Ja jsem pro ne a pro sebe to metro zastavil. Uz nikdy nebudu vnimat dal metro tak jako jsem ho vnimal predtim. Tvorim, protoze mne to pomaha se vyrovnat sam se sebou a se svetem ve kterem ziju. Skrze dokument myho zivota ci rekonstrukci vypravim svuj pribeh a zkoumam realitu. Nechci se omezovat okolim ani sam sebou, proto porusuju pravidla vcetne tech ktere jsem vymyslel sam sobe. Jdu zpet v case zpet k podstate veci, nez se z nich stal zvyk- nastroj. Neilustruju svoje videni sveta, neomezuju se svym mozkem, pouzivam kameru jako nastroj ke zkoumani reality, jako mikroskop ci teleskop. Realita je totiz mnohem silnejsi nez nas mozek. Pri tvorbe materialu jednam podle intuice a je to urcity ritual. V postprocesu teprve zapojuju svuj mozek a vybiram si a kombinuju tak aby to davalo smysl, at uz vnitrni ci vnejsi. Spatna obrazova kvalita bude za par let vnimana jako dnes vnimame poetiku kinofilmu. Digitalni fotaky a mobily budou lezet zaprasene na policce a budeme svym vnoucatum vypravet jak krasny rozctvereckovani vzniklo pri velky kompresi dat ve formatu jpg. "To uz dnesni biologicke fotaky neumi...". copyright · Martin Gabriel Pavel · 2019 · all rights reserved